Výstava Ex Libris

Latinské Ex libris překládáme jako Z knih. Následovalo jméno vlastníka knihy. S tímto označením se setkáváme již od středověku. Tehdy mohlo jít jen o pouhý vpisek, komu kniha patřila. Postupně se užívalo razítko, později vlepený obrázek zhotovený jednou z mnohých grafických technik. Vzhledem k tomu, že se takto označovaly celé sbírky knih, ať už soukromého, nebo institucionálního charakteru, vpisek byl pro urychlení nahrazen vlepením zmiňované grafiky. Grafika často znázorňovala rodový erb šlechtice – majitele knih, jméno šlechtice nebo rodové heslo. Na přelomu 18. a 19. století se na Ex libris objevují i jiné motivy. Šlo o to, že kniha již přestávala být prestižním majetkem a začala se dostávat mezi měšťany a později i vesničany. Objevují se motivy spojené s živností, s řemeslem, se vzděláním, nebo pouze přírodní či alegorické výjevy. V 19. století se už od zvyku označovat své knihy postupně ustupovalo, popřípadě originální Ex Libris nahrazovaly nekvalitní tisky. Stará Ex libris se postupně stávala sběratelskou záležitostí. Na konci 19. století došlo k renesanci umělecky a řemeslně kvalitních tisků, které byly díly současných výtvarných umělců. V té době se zrodil fenomén tzv. sběratelských Ex libris. Výtvarník musí najít velmi vyvážený vztah mezi písmem – jméno vlastníka knihy a nápisem Ex libris a mezi grafickým motivem. To všechno musí fungovat na velmi malém omezeném prostoru.

Datum článku: 06.05.2020